Hodiny
5. listopadu 2011 v 20:20 | Riewanna
|
Povídky
Hodiny odbily osmou hodinu večerní.
Tlumená záře plamenů tančících v krbu vykreslovala vrásky na jeho obličeji. Seděl v houpacím křesle a unavenýma očima hleděl ven na zahradu pokrytou sněhem. I jeho jaro bylo už dávno pryč, vlády se ujala zima. Stromy i rostliny okupovaly plochu před domem a přetvořily ji na svou soukromou džungli. Pořád čekal na vhodný okamžik, kdy by si mohl kout zeleně podmanit, ale teď už bylo pozdě…
Hodiny odbily devátou hodinu večerní.
Kousek od jeho vrásčité ruky, na stolku hned vedle křesla, trpělivě ležely štětce a dosud neotevřené barvy. Měly být určeny k velkému dílu, a přesto zatím zůstávaly nedotknuty. Tak dlouho vyhlížel tu správnou dobu, až jeho ruce přemohl třas stáří, proti kterému již nedokázal bojovat…
Hodiny odbily desátou hodinu večerní.
Vzpomínka na malování se před jeho očima přetvořila v daleké kraje, které si celý život přál navštívit. Pořád však hledal něco, co by mu naznačilo, že má skutečně jet a objevovat krásy světa. Žádný důvod se mu ale nezdál dost dobrý, a tak z jeho přání zůstaly jen vybledlé obrázky z časopisů…
Hodiny odbily jedenáctou hodinu večerní.
Zažloutlá fotografie mladé ženy, kterou držel v prstech, vykouzlila na jeho tváři hořkosladký úsměv. Příliš otálel a hledal znamení, díky kterému by věděl, že právě ona je ta pravá. Žádné se však neobjevilo a teď jej tížila sžíravá samota…
Hodiny odbíjely dvanáctou hodinu večerní.
Srdce starého muže tančilo poslední valčík ve stejném rytmu s hodinami. Při každém jejich odbití unikl z jeho těla kus života. Při posledním dunivém úderu muž pochopil. Konečně se dočkal svého znamení…
Přišel jsi s mlhou
30. září 2011 v 15:51 | Riewanna
|
Povídky
Byl to jeden z těch večerů, co obloha truchlí nad vyhasínajícím dnem a skrápí lesy drobnými slzami smutku, aby všem připomněla neodvratný koloběh života. Tmavé špičky stromů podpíraly ocelově šedé nebe a tvořily kolem louky neproniknutelnou zeď, která jako by se snažila oddělit toto místo od ostatního světa a vytvořit tak soukromý kout divoké přírody.
Jediným skromným důkazem lidské přítomnosti v tak zapadlé krajině byla malá chaloupka schovaná v područí temně zelených smrků a borovic a fialově svítící záhony levandule, jejíž omamná vůně se ztrácela mezi listy kapradí.
Toto místo bylo předurčeno pro můj život. A můj život byl předurčen pro toto místo. Proč? Protože můj osud byl spojen s mlhou…
A co dál?
26. září 2011 v 10:01 | Riewanna
|
Povídky
Udivené oči hleděly na tak vysokou bílou bránu, že se nahoře ztrácela v oblacích, a teprve po tichém zakašlání sklopily pohled zpět dolů. Před těmi obrovskými dveřmi někdo stál. Někdo zvláštní. Někdo velice zvláštní. Měl dokonalou tvář s úchvatnými rysy, bezchybnými rty, nádhernýma očima a hladkými lesknoucími se vlasy. To však nebylo to, co na něm bylo podivné. Muž stojící před bránou si nebyl jistý, jestli je To před ním žena nebo muž. A navíc… to stvoření mělo křídla. Mimo jiné si ale všiml, že na něj To s přívětivým úsměvem dívá.
"Ehm, pěkně vysoká stavba, co? Člověku z toho naskakuje husí kůže," prohodil muž trochu v rozpacích.
"Člověku?" opáčila postava a laskavě se na něj usmála. "Ale ty už nejsi člověk."
Až bude padat hvězda
24. září 2011 v 13:13 | Riewanna
|
Povídky
Když jsem byla malá, říkali mi, že až uvidím padat hvězdu, mám si něco přát. Prý se to splní. Nikdy jsem ale žádnou padat neviděla, takže jsem si myslela, že se to říká právě proto, že je nemožné něco takového spatřit. Ale ukázalo se, že to není pravda… Jednoho letního večera mě mezi těmi tisíci zářivými tečkami zaujalo něco, co tam normálně nebývá. Padala hvězda. Bez dlouhého přemýšlení jsem si v duchu pomyslela své přání. Chtěla jsem znovu potkat ty, které jsem dlouho neviděla a nestačila si s nimi všechno říct. A pak ta třpytivá hvězda spadla přímo na mě.
Byl jsem všude
22. září 2011 v 12:12 | Riewanna
|
Povídky
Byl jsem v květině, kterou jsi utrhla, v šálku, ze kterého jsi ráno pila. Zažil jsem dny, kdy jsi se smála, a okamžiky, kdy jsi plakala. Byl jsem na rohu ulice, kudy jsi šla na autobus, a seděl jsem s tebou na sedačce. Slyšel jsem, jak telefonuješ, stál jsem s tebou frontu na oběd. I když jsi šla do knihovny vrátit knihu, byl jsem pořád s tebou. Následoval jsem každý tvůj krok tam, kam jsi mě vedla. Byl jsem skoro jako tvůj stín a ty hvězda určující můj směr. Ty jsi si však myslela, že jdeš tam, kam směřuji já. A začala jsi mi říkat Osud…
Červená Karkulka trochu jinak
19. září 2011 v 16:16 | Riewanna
|
Povídky
"Babičce přišla složenka s důchodem, takže si, milá Karkulko, vem ten červený vypelichaný kabát s kapucí, co leží už dvacátým rokem na půdě, a odneseš jí to do lesa. A vyřiď jí, ať už si konečně pořídí vlastní schránku."
"Proč musím mít ten červený plášť? Říkala jsi přece, že když jsi byla malá, měli jste ho na strašákovi, aby plašil zvířata."
"No vidíš! A o to právě jde. Navíc když budeš mít červený kabát, tak se nestane, že by tě omylem střelil nějaký myslivec - je lovná sezóna, to snad víš."
Karkulka rezignovaně vzala ledvinku, do které strčila babiččinu složenku, a dálkovým ovládáním odemkla džíp před domem. Maminka spráskla ruce: "Dítě moje, ty jsi se zbláznilo! Jak chceš projet lesem, ve kterém jsou mezery mezi stromy maximálně metr? To je ta moderní mládež!"
"Je to džíp, tak jsem si říkala, že by mě nějaké stromy vůbec nemusely zajímat…" pokrčila Karkulka rameny.
"Ještě tohle! Od té doby, co jsi se naučila řídit traktor, si zkracuješ cestu přes pole, a díky tvému řidičskému umění se sem přihnalo dvacet odborníků na kruhy v obilí. Takže tě prosím… ten džíp nech doma. Nechci, aby se tu poflakovali lidé zkoumající důsledky údajné větrné smršti v lese."
"Když myslíš," zamumlala Karkulka, zapnula si suché zipy u botasek a vyrazila.
Den a noc
18. září 2011 v 14:14 | Riewanna
|
Povídky
Z temného průjezdu se ozvaly kroky. Opatrné doteky měkkých podrážek na kamenné dlažbě donutily Tyra zaměřit svou pozornost do neprostupné tmy schované pod klenbou domu. Ze stínů se vynořila ženská postava a rozhlédla se po ulici. Podle lehkých pohybů a dlouhých fialových vlasů poznal, že není od nich. To poznání ho nejprve šokovalo a pak rozzlobilo. Konečně otočila hlavu jeho směrem a všimla si ho. Na okamžik ztuhla v úleku, tlumené světlo lampy jí z vlasů vytvářelo fialovou svatozáři. "Neměla bys´tu být," uslyšela výhružné upozornění a od stěny domu se odlepila postava muže v dlouhém rozepnutém kabátu. Neodpověděla, ani se nepohnula. Ve tmě zazářila ohnivá tečka, jak si Tyr zapálil cigaretu. "V noci patří město nám," řekl.
Dopis
17. září 2011 v 18:18 | Riewanna
|
Povídky
Čekal jsem na Tebe. Tak dlouho! Vyhlížel jsem Tě den za dnem, ale Tys´stále nepřicházela. Cožpak jsi za mnou neměla už dávno přijít? Počítám každou hodinu, každou minutu a pořád si říkám, že zrovna v tuhle chvíli se tu třeba objevíš. Otevřeš dveře bez zaklepání a já budu vědět, že jsi to Ty.
Jak dlouho budu muset ještě čekat, než se u mne objevíš? Milá zlatá, už to trvá hodně dlouho. Nepřej si mě, až se uvidíme. Však já Ti ty léta čekání spočítám!
Smrtka hleděla prázdnými důlky na dopisní papír. Kdyby mohla, tak by se šťastně usmála - právě dostala svůj úplně první dopis.